Historie budovy Velkého kina v datech

HISTORIE VELKÉHO KINA VE FOTOGRAFIÍCH

O jednom kulturním dědečkovi
Jiří Novotný

Osudy mnohých staveb lze docela dobře přirovnat k osudům lidským. Dokonce jsou osudy některých stavebních objektů podstatně pestřejší a dramatičtější, a daleko přesahují vitální a regenerační schopnosti svých křehkých a rychle stárnoucích strůjců. A nemusí se jednat právě o historicky nejexponovanější díla stavitelského umění.
Pestrou a dramatickou minulost může mít za sebou i tak všední a nepříliš historická stavba jako je biograf. V našem případě Velké kino ve Zlíně. Stavba, u jejíhož zrodu stál pravděpodobně architekt Miroslav Lorenc (1896-1943) a určitě architekt František Lydie Gahura (1896-1958) – a samozřejmě investor – obuvnický koncern Baťa.

Rozhodnutí o stavbě Velkého kina padlo na začátku třicátých let, v době velkého rozmachu koncernu, kdy přestala kapacitně vyhovovat i malá tříetážová tržnice, v níž bylo mimo jídelen a obchodního domu umístěno i kino. Před vstupem do závodu postupně vyrostl nový obchodní dům, hotel Společenský dům
a Velké kino. Realizace stavby nového kina pak připadla na dramatický rok 1932, ve kterém tragicky zahynul první šéf koncernu Tomáš Baťa.

Velké kino bylo navrženo jako velkolepé „dlouhodobé provizórium“ na neuvěřitelně rozlehlé půdorysné ploše 2110 m². Jeho nosný systém tvoří ocelová-příhradová konstrukce s heraklitem jako výplňovým materiálem na venkovním i vnitřním líci.
Kino bylo umístěno na terén tak, že přirozený sklon louky pod rozestavěným hotelem, vytvořil potřebný sklon hlediště. Teprve při přestavbě kina na tzv. kino „sedmdesátkové“ na konci šedesátých let, byl sklon podlahy hlediště nákladně převýšen.
Fasáda kina byla na rozdíl od ostatních budov obklopujících náměstí Práce, hladce omítnuta.
Větrání a vytápění této „obří“ bezokení budovy obstarávaly dva teplovzdušné kanály vedené pod podlahou.
V době vzniku mělo Velké kino ve Zlíně několik významných prvenství. Předně bylo co do velikosti s počtem 2580 míst pro sedící diváky největším kinem v Evropě, s největší promítací plochou 9x7 metrů.
Jeho nosný systém byl první důsledně svařovanou příhradovou konstrukcí v Československu, a proto je dodnes považováno za významnou technickou památku.
Pokladny Velkého kina byly vybaveny na svou dobu nevídanými poloautomaty na prodej vstupenek z kotoučových zásobníků, které umožňovaly nejen rychlé zaplnění dvouapůltisícového hlediště i při přímém prodeji vstupenek těsně před představením, ale i okamžité saldo představení a jeho vyúčtování hned po ukončení prodeje.

Stavba Velkého kina byla zahájena začátkem února 1932 a dokončena koncem měsíce srpna téhož roku tedy za pouhých sedm měsíců.
Veřejný provoz kina byl zahájen 6. září 1932 uvedením tehdy velmi úspěšného filmu amerického režiséra Williama Van Dykeho „Trader Horn“.
Prvním provozovatelem Velkého kina byl BAPOZ – Baťovy pomocné závody, do jehož rámce patřily
i kudlovské filmové ateliery, pod které provoz Velkého kina bezprostředně spadal.
Po zestátnění filmu v roce 1945 se stalo provozovatelem Velkého kina město a jeho správa kin.
V roce 1991 převzala tuto roli akciová společnost Ateliéry Zlín, která získala kino do dlouhodobého pronájmu a Velké kino se tak vlastně vrátilo do rukou původního provozovatele.

Ve Velkém kině bylo již zvukové promítací zařízení, na kterém byl zvuk filmu reprodukován ze speciálních gramofonových desek o průměru 40 cm, se zvukovým záznamem rytém od středu desky k jejímu okraji. Jedna strana desky obsahovala zvuk k jednomu dvacetiminutovému dílu filmu a přehrávala se při představení ze speciálního gramofonu, jehož otáčky byly synchronizovány s chodem promítacího přístroje. Ale již v roce 1933 byly tyto první zvukové přístroje nahrazeny projektory na filmy se světelným
a dokonale synchronním záznamem zvuku přímo na filmovém pásu – tedy systémem, který je používán dodnes.

Původní dispozice Velkého kina počítala pouze s uváděním filmových programů, ale rostoucí kulturní nároky města si na konci třicátých let vynutily vnitřní přístavbu jeviště, prostoru pro orchestr a hereckých šaten.
Velké kino se tak proměnilo v univerzální kulturní městskou halu, kde se filmová představení nejméně
2x týdně střídala se zájezdovými představeními divadla, opery, operety, baletu, koncerty symfonické
i populární hudby a se sportovními pořady. Sportu byla vyhrazena především nedělní dopoledne,
ve kterých se střídala boxerská utkání se závody cyklistů na válcích.

Na začátku čtyřicátých let byla Filmovými ateliéry BAPOZ ve Zlíně založena tradice českých filmových festivalů a Velké kino se stalo v roce 1940 a 41 prvním českým kinem festivalovým. Byly v něm tehdy uspořádány s velkým úspěchem dva ročníky tzv. Filmových žní, které byly velkou soutěžní přehlídkou české celovečerní i krátkometrážní filmové tvorby a vítaným místem setkání celé naší filmové veřejnosti. Ponecháme-li stranou historii Filmových festivlů pracujících, které se většinou konaly v přírodním hledišti, vrátil se festivalový program do Velkého kina po devatenáctileté přestávce v roce 1960 založením tradice Festivalu filmů pro děti, která trvá již 42 let až dodnes.

Nejdramatičtějším a nejkritičtějším časem Velkého kina ve Zlíně byl válečný podzim roku 1944. 20.listopadu toho roku byl Zlín letecky bombardován. Z celkového počtu 260 čtvrttunových bomb, které dopadly na Zlín, zasáhla skupina 14 pum prostor hotelu a Velkého kina. Dvě z nich dopadly těsně za promítací kabinu a poničily jižní fasádu kina, třetí puma zasáhla střed promítacího sálu a čtvrtá pravou stranu vstupního foyeru.
Bylo zaznamenáno, že v den náletu mělo Velké kino na programu český film „Stříbrná oblaka“ režiséra Čeňka Šlégla a zastavené elektrické hodiny ukazovaly čas 12:37.

Je až neuvěřitelné s jakou houževnatostí vzdorovala zdánlivě subtilní konstrukce kina tomuto čtyřnásobnému pumovému úderu a jak rychle se podařilo objekt kina znovu uvést do provozu.
Ještě neuvěřitelnější je fakt, že z trosek promítací kabiny vyšel živ a zdráv promítač Velkého kina pan Kotek, který tam na gramofonovou aparaturu nahrával zvuk náletu a bombardování.
Podařilo se mu dokonce zachránit i onu vzácnou zvukovou nahrávku.

V poválečném období, jak město postupně získávalo nové objekty pro divadlo a filharmonii, zužoval se program Velkého kina zpět jen na uvádění filmových představení.
S přibývajícími opravami a rekonstrukcemi ubývalo ve Velkém kině sedadel.
K prvnímu snížení počtu sedadel došlo již při první přestavbě na konci 30. let, k dalšímu při rekonstrukci po bombardování a nakonec při generální přestavbě kina na konci šedesátých let, kdy se počet sedadel snížil na 1177 a po jejich výměně v sedmdesátých letech se ustálil na počtu 1010, což je menší polovina původního počtu.

Dvakrát v poválečném období dostalo Velké kino nový obvodový plášť. Při rekonstrukci na konci šedesátých let, fasádní nástřik na bázi akronexových pryskyřic v technologii jugoslávské stavební firmy
a v druhé polovině osmdesátých let nový fasádní plášť ze světlých plastikových panelů, který do jisté míry zlepšil i jeho tepelně izolační parametry.
Velkým traumatem Velkého kina dlouho zůstával netěsný střešní plášť, jehož periodické havárie
a provizorní opravy trvaly déle než 30 let.
Teprve v roce 1992 zajistil nový nájemce kina ve spolupráci s firmou BaS s.r.o. dlouho odkládanou generální opravu střechy, čímž zacelil jeho poslední jizvu z válečných let a dlouhodobé baťovské provizórium se tak v poměrně slušném zdraví dožilo sedmdesátých narozenin.